close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Třicet minut hrůzy

29. září 2013 v 13:40 | ROCKprincess |  Psaní
Za září jsem toho moc nenafotila ani nenapsala, tak pro vás mám tuhle povídku, tak snad se vám bude líbit ;)
A pokud to chcete mít dramatičtější můžete si k tomu pustit něco z tohoto; Horor písničky


Měla jsem svůj dnešní plán. Krásně jsem se probudila, celá svěží, naplněna energii a chutí jít do školy a to se moc často nestává. Cítila jsem, že dnešní den bude něčím výjimečný, ne tak nudně mdlý a pochmurný.
Posadila jsem se na postel a zapřemýšlela jsem se, jak bych mohla takhle krásně započatý den udělat ještě výjimečnějším než je, na tož že je teprve ráno. Řekla jsem si, že bych mohla udělat nějaký dobrý skutek, splnit si další ze svých nesplněných snů nebo navštívit někoho, u koho jsem dlouho nebyla. Každopádně jsem vše vzápětí zavrhla.
Když mě už nic nenapadlo, vylezla jsem z postele, nazula si svoje oblíbené oranžové chlupaté pantoflíčky a cela pomačkaná vcházím do koupelny, rozsvítím si a kouknu do zrcadla. Ano, každý můj blonďatý vlas jinak, oči zalepené ospalkami, ale s úsměvem na tváři. Dnes mi bylo celkem jedno, jak vypadám. Umyla jsem si obličej a vyčistila si zuby, rozčesala si vlasy a spletla do copánku na stranu a sepla si je svou modrou gumičkou se zlatavými třásničkami, která u mě rozhodně nebyla IN, hlavně jsem jinou nenašla. Ted jen pudrem projedeme po obličeji, aby se neřeklo, a černou tužkou obkreslím horní linku obou mých jasně modrých pomněnkových očí, řasenku a už v koupelně nestrávím ani vteřinu.
Sním si na stole od táty připravenou snídani. Vždycky mě dokáže potěšit, ale tentokrát to bylo něco extra, dělal se s lívanci a udělal mi horké kakao. Za to jsem ho objala a dala pusu. Mamka s námi už nebydlí, odletěla do Brazílie pracovně a už tam zůstala, vdala se a má mojí nevlastní tříletou sestru, která je strašné k sežraní. Jednou bych ze za nimi chtěla podívat, ale prý až po maturitě.
Vychutnala jsem si snídani a vyrazila s úsměvem do školy. Ve škole se za těch sedm hodin nic zvláštního nestalo. Že by to nakonec nebyl výjimečný den? Nechtěla jsem se vzdát tak snadno a řekla si, že to bude třeba odpoledne lepší.
Přišla jsem domu, táta nikde nebyl. Nikde žádný vzkaz, to není tátovi podobné.
"Tati?..... Tati, jsi doma?" nervózně hlásím na cely byt.
Všude jen ticho, až neobvyklé, vždy když přijdu domu, povídáme si o škole, o zážitcích, ale táta se proste vypařil. Když jsem vešla do ložnice, bylo otevřené okno a byla tam poradna zima. První co mě napadlo, jsem si prala, aby to nebyla pravda. Vykoukla jsem z okna, oddychla jsem si, když pod oknem nikdo nebyl a hlavně táta. Zavřela jsem okno a ve stejný okamžik jsem uslyšela v kuchyni rozbit skleničku. Prudce jsem se otočila!
"Tati, jsi to ty?" a rozeběhla jsem se do kuchyně.
Jenže v kuchyni nikdo nebyl. Byl to zvláštní pocit, a tak jsem pouklízela střepy a zametla. Sedla si na židli a vzala telefon, že tátovi zavolám, jenže jak je tátovým zvykem, zapomněl si telefon v obýváku, když pracuje, u kterých mel i klice. Vzala jsem jeho telefon, pokud se to tak da nazvat a přečetla si poslední SMSku, ale nic jsem nezjistila. Mela jsem strach, že se mu něco stalo.
Když uběhly asi tři hodiny a táta porad nikde, rozhodla jsem se navštívit babičku. Na oranžový papírek jsem napsala vzkaz "JSEM U BABIČKY, KDYBYS MĚ HLEDAL. MÁM TĚ RÁDA" a nalepila ho na vnější stranu dveří. Obula jsem se a vyrazila. Cestou ze schodu jsem potkala velmi zvláštně shrbeného starého pana s jizvou pres celou tvář a opíral se o hůl.
"Dobry den, kampak jdete? Mohu vám pomoci?" ptala jsem se ze slušnosti.
"Dobry, dobry. Jdu tady k jednomu pánovi v 7 patře, ale vypadl proud a nejezdí výtah. Byla byste velmi hodná, kdybyste mne doprovodila," odpověděl celkem mile.
Nejde proud? Ani jsem si nevšimla. Světla v baráku na chodbách svítila, ale výtah opravdu nejezdil. Vážně to byl velmi zvláštní den.
"To určitě nic není, za chvilku zase pojede" uklidňuji pána, který kráčel po malých krocích do 7 patra.
"Tak konečně, dekuji ti za doprovod, co jsem dlužný?" ptal se a vypadal dost vážně.
"Já nevím, mě nic nemusíte dávat, rada jsem vás poznala." otočila jsem se a utíkala ze schodu dolu.
"Dávej na sebe pozor, hlavně na to, jaká rozhodnutí zvolíš!" a jen co to dopověděl, zhasla se světla.
Zmocnil se mě strach, nemam tak hustou tmu rada. A dáte mi za pravdu, že nejsem jediná.
Vzala jsem si malinkatou bílou baterčičku, kterou mi táta dal do kapsy, kdyby náhodou. Došla jsem na poschodí, kde bydlíme a koukla na lísteček na dveřích, který tam sice byl, ale něco bylo spatně. Nic na něm nebylo, byl prázdny až na par šmuh. Když jsem přišla blíž a posvítila na něj, strašně jsem se lekla. Byla to krev. V ten samy moment jsem uslyšela spadnout klíč a slovo dost možná pro některé asi nevhodné. Sáhla jsem pro klíče, ale ty nikde. Můj panický záchvat stoupal do extrémů. Rozklepaly se mi kolena. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než se pokusit o zachování klidu. Skrčím se v koutku, vypnu baterčičku od táty a budu pěkně potichu.
Dělalo mi to vážně velký problém. Pomalé kroky, které se pomalu blížily po schodech, mě moc neuklidňovali, ale chtěla jsem nepanikařit. Co krok té tajemné osoby, tím víc se mi chtělo utíkat a v koutku schoulená do klubíčka čekám na zázrak. Těžké kroky, které mě právě míjeli i ten nepříjemně linoucí se zápach hned vzápětí, mi nahnal vážně strach. Zastavil se přímo přede mnou. V tu chvíli se spustil výtah a problikla světla.
Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Bylo to jako pohlédnout smrti do očí. Člověk bez tváře a očí, celý bílí a v montérkách s instalatérskou brašnou přes rameno a kovovým kufříkem na nářadí v levé ruce. Já už nečekala ani okamžik a rozutekla jsem se směrem dolů ze schodů. S křikem, který jsem vydávala, bych probrala i lidi v Severní Africe a divím se, že o tom nebylo druhý den psáno v novinách. Tryskem letím dolů, když klasicky musím zakopnout o svou vlastní nohu. Nebo snad nebyla? Každopádně lepší chvíli na "leteckej den" jsem si nemohla udělat. Přála jsem si výjimečný den, ale ne až takhle. Rychle jsem se zvedla a utíkala dál. V patře, kde zůstal výtah stát, jsem vrazila do silnější až obtloustlé osoby. Ani se nepohnula, stála tam jako přibitá. Nahmatala jsem baterku z kapsy a posvítila si na ni.
Byl to jako zlý sen. Opět ta tvář bez očí, v pracovní kombinéze s koženou brašnou přes rameno a kovovým kufříkem. Myslím, že omdlím. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než skočit do výtahu a doufat, že se za mnou "neteleportuje". Ve zmatku mačkám na všechny knoflíky ve výtahu, které jen jdou. Samozřejmě že nefungovali, jenže co teď? Jsem v pasti, není kam utéct a dala jsem se do pláče. Řinčivé zvuky od bubnování do výtahu mi nahánějí husí kůži a jen si přeju, aby to bylo konečně za mnou. Zapomněla jsem i na to, proč jsem opouštěla svůj domov. A hlavou se vám honí otázky typu, "Co teď se mnou bude?", "Jak se odtud dostat celá a živá?" nebo " Proč jsem se nevykašlala na toho starce na schodech?".
Po utichnutí a pěti minutách ve výtahu jsem se konečně odhodlala se podívat, jestli ještě před výtahem někdo stojí. Posvítila jsem si skrze zasklený otvor ve výtahu do chodby. Kdyby měl oči, díval by se mi přímo do mých. Jen co uviděl světlo, pěstí rozbil okénko, kam vrazil celou svou pořezanou ruku. V tuhle chvíli by se mé krve nikdo nedořezal. Zato jeho krev stékala malými krůpějemi po obtloustlé ruce a dopadala ve tvaru malých kapiček, padajících rychle za sebou, na zem výtahu. Začal s ní šmátrat po celém výtahu, kam dosáhl, nenahmatal nic. S hlasitým zapištěním, co ze sebe vydal, si uřízl ruku pilkou na železo a dopadla na dno výtahu. Narovnala prsty a pomaloučkými krůčky se blížila ke mně. Ozval se opět ten hrozivý křik trhající moje uši a výtah z ničeho nic spadl volným pádem o patro níže. Zařvala jsem z plných plic. Zvedla jsem se ze země, stoupla jsem na tu ohyzdnou ruku a bouchala do dveří od výtahu, aby se otevřela, marně. Vzpomněla jsem si, že mám v kapse mobil a tak volám tátovi.
"Tati, prosím, zvedni to," když nacházím telefonní číslo.
Telefon byl hluchý. Nevzdám se a zkouším to znovu.
"Volané číslo neexistuje," hlásí operátor.
Zkouším tedy jiné číslo, pořád dokola se ozývá to samé. Nakonec, ve výtahu jsem relativně v bezpečí. Ruka už bez krve nevydává žádný pohyb a tak udělám krok vedle. Sedám si na zem do koutku, když začínám mít pocit propadající podlahy výtahu. No nebyl to jen pocit.
Chytla jsem se okraje výtahu. Vím, že se moc dlouho neudržím, bojuji o to, abych zůstala ve výtahu.
"Pomoc!" naposledy vydávám ze sebe, než spadnu ze třetího patra do sklepa výtahové šachty.
Prudký náraz z výšky mi způsobil otevřenou zlomeninu kotníku a na dvakrát přelomenou stehenní kost na pravé noze. Ach ta bolest. Sundávám si šátek a zaškrcuji nohu, aby mi tolik nekrvácela. Šmátráním kolem sebe zjišťuji spoustu zajímavých věcí zapadnutých ve výtahové šachtě. Otevírají se dveře od výtahové šachty. Zase on, hnusák jeden. Co po mě chce? Proč mě nenechá odejít? Nemůžu se ani pohnout, svírá mě strašná bolest. Obtloustlá postava ke mně přistupuje a kleká si, dává mě přes rameno a odnáší pryč do sklepů. Jediné na co se ještě zmůžu, je křik z bolesti a naposledy zavolání o pomoc než se zavřou sklepní dveře, odkud není nikoho slyšet.
Za dveřmi je židle a nic víc. Posadí mě na ni a jde do zadní chodby. S těžkým úsilím se zvedám a belhám se ke dveřím.
"Stůj!" ozve se hluboký hlas.
Celá zkamením a těžce polknu. Počkat on umí mluvit? Nestvůra mě opět chytne a posadí na židli. Na druhou židli, kterou donesl, opírá mou pravou nohu. Shýbá se do svého kufříku, vytahuje, oh ne, křížový šroubovák a pokládá ho vedle sebe. Přivazuj mě mohutným rezavým řetězem ke dřevěné a staré židli. Zaklapl zámek a já se nemohla skoro ani pohnout. Bere do ruky šroubovák a napřahuje se. Jen bez dechu sleduji, co dělá. Zavírám oči a po tváři se mi line slza. Ten křik a šramot řetězu, prosím, ať už to mám za sebou. Mohutnou silou se mi ve stehně ocitá šroubovák.
"Aaaaaaaaaaaaaaa!!" neskutečná bolest.
Otevírám oči, vchází můj otec. Záchrana a opět se nechávám poddat pláči ale štěstím i bolestí. Po otevření celých těžkých plechových vrat se za tátou objevil i strejda, pracuje totiž u policie a střílí tu šeredu mezi oči.
"Moje drahá dceruško, už bude dobře. Jsem tu pro tebe!" ani nevíte, jak ráda tyhle slova slyším.
"Tati." Objímám ho a pláču mu na rameno.
"Počkej tu na mě. Hned se vrátím, slibuji!" odchází do sklepa.
"Ne, už mě samotnou nenechávej," jen dodávám.
Po chvilce už jen slyším, nahození proudu a světla okolo mě je konečně dostatek. Táta se vrací s velkými kleštěmi a rozstřihává se strejdou mohutný řetěz. Taťka mě bere do náručí a odcházíme nahoru a ven před barák do auta. Jedeme do nemocnice, když táta prohlásí;
"Přestěhujeme se do domečku, který jsi tak moc chtěla. Mám tě moc rád, princezno, a už bude jen dobře, slibuju!" a dává mi pusu na špinavé čelo a svírá mou ruku a já mám konečně pocit bezpečí. No můžete si tipovat, koho jsem uviděla stát před nemocnicí….
KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama